SEO Blog

Vaše armáda - sebedůvěra

Tento blogspot není o SEO, ale spíše taková malá úvaha nad tím, jak by se člověk mohl chovat, aby dosáhl toho, co chce.

Nevím, jak začít, tak začnu takto. Včera večer jsem dlouho diskutoval se svým dobrým kamarádem (architektem) o tom, jak moc je nebo není důležité si věřit nebo se přeceňovat. On je všestranně nadaný, je dobrý v matematice, zajímá se o humanitní vědy. Býval primusem třídy. Má ale podle mě jeden problém. Je příliš skromný. Ne, že by si málo věřil, ale spíš mi přijde v hodnocení své práce zdrženlivý. Přitom umí perfektně malovat a má výborné nápady.

Před pár dny byla na Nově soutěž Test národa – ČR proti SR, na kterou jsem se náhodou chvíli díval a ke konci nějaká tlustší paní s brýlemi v porotě u počítačů na otázku Dalibora Gondíka začala mluvit o tom, že nevadí, pokud jste v testu nedopadli nejlépe, že nejhorší je, pokud někdo ty znalosti nemá, je blbec, a tváří se, že všechno ví a všechno zná.

To je přesně to, co si nemyslím. Za 40 let komunismu se v lidech sebevědomí hodně potlačovalo, nebudovala se v lidech individualita. Přednější bylo vytvořit kolektiv nebo masu, která drží pospolu. To se díky bohu po revoluci změnilo, ale v lidech, kteří v komunismu vyrostli a pracovali, to zůstalo napořád.

Jak to vidím já? Být přehnaně namyšlený je asi hloupost, i když to většinou funguje skvěle. Je však potřeba si uvědomit, že je lepší je se přecenit o 40% než podcenit o 5%. Myslím, že je to nějaké židovské přísloví. Nevíte někdo, odkud bych to mohl mít? Proč se tedy netvářit, že odpověď jsem znal, pouze jsem si zrovna nemohl vzpomenout, že mi to vypadlo? Na druhou stranu je však někdy mnohem lepší uznat svojí porážku na celé čáře, přiznat, že toto není vůbec váš obor, ale vzápětí zaútočit a zeptat se na něco, co by „protivník“ měl vědět. Viz skvělý článek od Qarka o komunikačních úrovních.

Moje filosofie o sebedůvěře je tato:

Jako člověk jsme dostali nějaké karty, řekněme vojsko. Každý má jiné vojsko. Někdo má více pěchoty, někdo děla a jezdectvo, jiný zase skupinu odvážných partizánů. Někdo má vojsko obrovské, kam oko sahá, někdo má pár vojáků, co nikdy nestříleli z pušky. Každý je na tom jinak. Co když však dojde na bitvu mezi obrovským trénovaným vojskem a mnohem menší skupinou otrhaných sedláků? Třeba si pomyslíte, že nemá ani smysl bojovat, že vás cizí armáda rozcupuje. Já netvrdím, že ne, ale můj postoj je takový, že pokud mám do bitvy jít. Když jiná možnost neexistuje, vezmu skupinu sedláků a udělám s nimi to nejlepší divadlo, co dokážu. Jdu do toho s tím, že můžu prohrát, zároveň však počítám i s výhrou. Historie již mnohokrát potvrdila, že vyhrát se dá i s podstatně menší armádou.

Do různých situací se dostáváme různě, máme různou armádu a čelíme jiné armádě. Někdy si vytvoříme silné vojsko, nic nenecháme náhodě a protivníka porazíme (protivník nemusí a většinou ani není člověk, ale spíše nějaká situace, které čelíme). Někdy se však stane, že naše armáda je chudá a my s ní jdeme do boje. V této chvíli si říkám: „Je to tvoje armáda, ty jsi její velitel a pokud má za tebe bojovat, tak ať bojuje statečně a vždy myslí na výhru.“

Vaše armáda může být i váš kamarád, za kterého se postavíte před cizí skupinou. Vaše armáda může být auto, které má svoje mouchy, ale jinak je prostě super, protože je vaše. Vaše armáda může být cokoliv, co máte rádi. Pokud se jednou rozhodnete, že jdete do boje s vaší armádou, nikdy ji nenechte napospas. A stejně je to s vašimi vědomostmi, IQ apod. Takže rozhodně neposlouchejte paní v televizi, jak tvrdí, že přeceňování svých schopností je špatné.

Napsal Tweety 12. 11. 2007 do Filozofie marketingu